"...Je mi zima, přines přikrývky."
"Neboj se, rozdělám oheň, brzy se zahřeješ."
Venku stále hřímají blesky a vše bičuje ledový déšť. Nezdá se, že by mělo být jiné počasí. Půda je změklá, všude je spousta bahna a kaluží. Nikdo není schopen vyjít ze svého úkrytu a jí je tak těžko. Je v posledním měsíci těhotenství a má u sebe jen jeho.

      Proč nezůstala raději se svými, postarali by se o ni. Pomohli by jí, určitě by tak netrpěla. Je však tady a teď v té nevlídné, nejisté krajině. Ví, že se musí spolehnout sama na sebe a snad i na něj. Přikrývky jsou teplé a je jich hodně. Schoulí se pod ně. Tuší, že bude brzy rodit.
Kdyby se vydali na cestu o pár měsíců později, mohlo být všechno jinak. Snad by byla šťastná. Tady v té pustině, kde vládne jen déšť, chlad a ten... Ten, který si dělá právo na její dítě. Proč ho jen potkali, proč...
"Mám bolesti, pomoz mi, pojď ke mně, drž mě za ruku." Máme dítě, je to děvčátko, je krásná.
"Odpočiň si, já se o ni postarám", řekl Sam.
Omdlévala únavou, štěstím a vyčerpáním. Zavrtala se do přikrývek a usnula, přestože věděla, že své dítě musí dát jemu...
Když procitla, bylo kolem ní příjemně teplo, venku nepršelo, ale stále svištěl mrazivý vítr. Sam choval dítě v náručí, seděl opřený o skálu, tiše si něco broukal. Vypadal šťastně.
Teprve teď si uvědomila, co prožili. Museli se schovat do jeskyně, protože byla bouřka. Zdálo se, že bude konec světa. Všechnu tu hrůzu způsobil Falken. Bůh a vládce této země. Lovili na jeho území bílé jestřáby a on nyní chce jejich dítě, její holčičku.
Sam si všiml, že procitla. Přisedl a políbil ji. Nemluvili, přisedl k ní i s maličkou. Byla by tak šťastná.
"Nedáme mu ji", špitla.
"Víš, že hrozil zničením celého vašeho rodu. Nemůžeme ohrozit bezpečí a životy tisíců nevinných lidí."
Mlčela a hladila malou po tváři.
"Půjdu", řekl.
Zabalil dítě, uložil je do košíku, ani se na ni nepodíval. Když vycházel z jeskyně, vztáhla za ním ruce.
Vyšel do nevlídně vyhlížejícího kraje. Děvčátko něžně tiskl ke své hrudi. Všechno se v něm vzpínalo. Šel do údolí, kde za hradbou bílých útesů bylo sídlo Falkena. Najednou věděl, že se dítěte nevzdá. Nikdy by se nemohl podívat své ženě do očí. Přece mu tolik věřila, když opustila svůj rod a odešla s ním. Musí dokázat, že ji miluje.
Mezi útesy se objevil Falken. Vypadal hrozivě. Sam byl naprosto klidný.
"Máš svůj dar?" Zeptal se Falken.
"Mám dceru, ale není to dar pro tebe."
Stáli naproti sobě. Falken tak mocný a silný. Sam vyčerpaný, s největším svým bohatstvím - láskou ke své ženě a jejich dítěti, které teď držel v náručí.
Poklekl. Košík s dítětem pozvedl k očím Falkena. "Nikdy nebude tvoje." Bezmocnost a přitom tak velké odhodlání ohromily Falkena. Stál a při své mohutné síle se nezdál být nebezpečný. Jejich oči se setkaly. Falkenova nenávist se rozpouštěla jako sněhová vločka na horké dlani...

Tento článek je na téma: Povídky podle obrázku.
Vypsat všechny články na toto téma